Toto dílo neobstojí jako žánrový, ale jedině jako autorský film. Wellesova vize se podobně jako v PANU ARKADINOVI blíží parodii sebe sama; tvůrce vytváří nepokrytě umělý svět s periferní poetikou (Mexiko, bulvárně zveličený motiv drog, postavy retardovaného správce motelu či odpuzující slepé ženy). Z hlediska zápletky působí film naivně: korupci Wellesova velikána lze snadno - metodicky - prokázat s pomocí vyšetřovacích spisů a "štěnice", která nahraje přiznání důvěřivého zločince; podobně jednoduché jsou i metody korupce (podstrkování důkazů). Tento svět působí synteticky, jako bastard různých kulturních sfér, jejichž hranice jsou dokonale průchozí. Periférie (Mexiko) infikuje centrum (Ameriku). Výrazné vertikály ropných věží a tváře snímané zdola či zblízka evokují závrať monolitického světa krátce před jeho implozí.
Skutečnost vypadá jako představa. Nepravděpodobnost zápletky souvisí s tím, že ten, kdo si daný svět "vymyslel" - Wellesův velikán - si je jistý svou nedotknutelností. Hestonův Mexičan, který má za ženu přepychovou blonďatou Američanku, pak představuje infekci, která svět-představu jednoho muže zničí. Bastardizovaný fikční svět dobře vystihují různé hudební žánry: latinsko-americké rytmy, country, nostalgický motiv hraný na pianole v nevěstinci spravovaném Dietrichové cikánkou, kam velikán utíká do své minulosti-nevinnosti... Role se postupně mění: moderní, mobilní Hestonův hrdina se z příběhu vytrácí, zatímco Wellesova postava, obtěžkaná genialitou a předsudky, je posmrtně prohlášena za velkého muže. Ze strany tvůrce jde o iluzionistický trik: co se jevilo jako policejní zvůle, se ukáže být pravdou, které už ovšem nikdo nevěří, protože génius (umělec, kouzelník) si k pravdě dopomáhal lží a ztratil důvěru publika... Zpočátku směšnou zápletku postupně umocní intenzita tvůrcova stylu a autobiografický patos. V detailu tváře Wellesovy postavy těsně před smrtí vidíme strniště, pot, ježaté obočí, kruhy pod očima. Je to tvář s příběhem. [viděno v kině Ponrepo z nosiče blu-ray]