Garrelův nový film je další z řady formálně skvostných miniatur na téma mužů a žen, potažmo lásky, která pomíjí a – je-li upřímná – nelze ji vrátit zpět. Což v tomto případě nakonec neplatí: film ve svém epilogu připomene hollywoodské realistické romantické filmy 70. a 80. let, například ty Allenovy. Před nevratným plynutím času dá přednost věčnému návratu (hrdinové se s odstupem času setkají na pohřbu společného známého). Závěr tak působí trochu blouznivě: vina ve vztahu, zatíženého vším, co se mezi mužem a ženou stalo (nevěry, mužovy citové podrazy), se jaksi uměle přesune na vedlejší postavu zcela mimo jejich vztah (motiv mužova dokumentu o francouzském odboji). Jako by hříchy v etice vztahu byly odpuštěny ve jménu nedokonalého světa, v tomto kontextu se jeví jako relativně normální. Místo obvyklé elegantní drásavosti působí Garrelův film v závěru odlehčeně. Přitom platí, že portrét muže je zde až průzračně sebekritický: muž je sice schopen sebereflexe, ale "nemůže si pomoci". Muž-tvůrce zraňuje, žena-předmět je zraňována.
Garrel svou věcnou, eliptickou formou zobrazuje průběh vztahu a jeho širšího rámce (protějšky nevěr obou hrdinů). Jasně pojmenuje rysy muže a ženy, které ničí vztahy, a přitom si udržuje odstup umělce. Ve výsledku se jedná spíše o proměny vztahu v čase, než o souvislé drama. Tvůrce pracuje se všedností, ale inscenuje ji v "obřadní" černobílé barvě a v dokonalých širokoúhlých kompozicích; obraz ve formátu 2,35 ku 1 je u intimních dramat nezvyklý. Co do počtu střídmé, opotřebované bytové doplňky, včetně zrcadel, působí magicky - kouzlo je výsledkem tvůrcova velmi soustředěného minimalismu. Přes veškerou časovost vztahu se film zdá být nad časem: jeho formálním leitmotivem je v polocelku snímaná chůze muže či ženy ulicí bez dramatického kontextu. V abstraktní povaze chůze (neměnném rytmu, nečitelném výrazu tváře, nápadném kývání ramen muže) se odráží věčnost aktérů vztahu - obraz jejich enigmatické, psychologicky neprostupné existence. [viděno na filmovém trhu v Cannes]