SBOHEM, MŮJ SLADKÝ DOMOVE (Otar Iosseliani, 1999)

Iosselianiho film představuje Paříž jako periferní prostor Západu, ve kterém se snob střetává s plebejcem (lumpenproletariátem, přistěhovalcem). Tvůrce zobrazuje velký svět na vzorku mikrokosmu – v těsném prostoru jednoho sousedství, potažmo několika opakujících se městských lokací –, ve kterém se pohybuje kruh stejných, ale velmi různorodých postav. Ty do sebe „narážejí“ v epizodických obrazech, skrze které plyne čas. Nemění se postavy, mění se jejich životní podmínky a role... Iosselianino poetika se podobá Tatiho, sdílejí situační komiku v nejvolnějším slova smyslu: abnormálnost, u Iosselianiho méně výlučná, více sociologická, prostupuje „normálním“ prostředím. Tatiho časovost je definitivní (nezvratná proměna), Iosseliani je více post-moderní: prostor a v tomto filmu zejména sociální identitu vidí jako výtvor samotných aktérů. Hlavní roli hraje to, jak se člověk vidí a jakou má moc svůj obraz prosazovat.

Ve filmu jsme svědky zdánlivé prostupnosti sociálních tříd. Syn z vysoké společnosti vystupuje přes den jako tulák: pohybuje se mezi žebráky a pouličními zločinci, vykonává příležitostné práce. Mladý dělník se po práci obléká do obleku a s vylepšeným statusem svádí ženy. Otec z vysoké společnosti, hraje ho sám Iosseliani, utíká z domu od snobské manželky a společně se spřáteleným tulákem vyplouvají na moře... Prostupnost je ovšem velmi relativní: ekonomická moc zůstává ve stejných rukou, jde spíše o manifestaci zbytků svobody – víření hmyzu v uzavřené sklenici. Dělnický oportunista to dotáhne na kavárníka, syn z vysoké společnosti nakonec ulici zavrhne a vystřídá otce v jeho „zlaté kleci“. Iosselianiho pohled na život na společenském dně je poeticky antikvární – vyloučení ještě nežijí v ghettech –, ale dostatečně skeptický na to, aby za možností svobody neviděl více než dobrovolný azyl. Proměny jsou anekdoty, humor neosvobozuje. [viděno na mubi.com]