Ve filmu jsme svědky zdánlivé prostupnosti
sociálních tříd. Syn z vysoké společnosti vystupuje přes den jako tulák: pohybuje se mezi žebráky a pouličními zločinci, vykonává příležitostné
práce. Mladý dělník se po práci obléká do obleku a s vylepšeným
statusem svádí ženy. Otec z vysoké společnosti, hraje ho sám Iosseliani, utíká
z domu od snobské manželky a společně se spřáteleným tulákem vyplouvají na
moře... Prostupnost je ovšem velmi relativní: ekonomická moc zůstává ve stejných rukou, jde spíše o manifestaci zbytků
svobody – víření hmyzu v uzavřené sklenici. Dělnický oportunista
to dotáhne na kavárníka, syn z vysoké společnosti nakonec ulici zavrhne a vystřídá otce v jeho „zlaté kleci“. Iosselianiho
pohled na život na společenském dně je poeticky antikvární – vyloučení ještě nežijí v ghettech –, ale dostatečně skeptický na to,
aby za možností svobody neviděl více než dobrovolný azyl. Proměny jsou anekdoty,
humor neosvobozuje. [viděno na mubi.com]
5. června 2015
SBOHEM, MŮJ SLADKÝ DOMOVE (Otar Iosseliani, 1999)
Iosselianiho film představuje Paříž jako periferní prostor Západu, ve kterém se snob střetává s plebejcem
(lumpenproletariátem, přistěhovalcem). Tvůrce zobrazuje velký svět na vzorku
mikrokosmu – v těsném prostoru jednoho sousedství, potažmo několika opakujících se městských
lokací –, ve kterém se pohybuje kruh stejných, ale velmi různorodých postav. Ty do sebe „narážejí“ v epizodických obrazech, skrze které plyne čas.
Nemění se postavy, mění se jejich životní podmínky a role... Iosselianino
poetika se podobá Tatiho, sdílejí situační komiku v nejvolnějším slova
smyslu: abnormálnost, u Iosselianiho méně výlučná, více sociologická, prostupuje
„normálním“ prostředím. Tatiho časovost je definitivní (nezvratná proměna),
Iosseliani je více post-moderní: prostor a v tomto filmu zejména sociální identitu vidí jako výtvor samotných aktérů. Hlavní roli hraje to, jak se
člověk vidí a jakou má moc svůj obraz prosazovat.