VELKÁ ŽRANICE (Marco Ferreri, 1973)

Nihilismus Ferreriho filmu - prohlášení smrti starých hodnot - spočívá v tom, že čtyři muži z vyšší střední třídy (soudce, pilot, televizní producent, šéfkuchař) společně s přizvanými ženami (učitelka, prostitutky) absolvují "gurmánský seminář", jenž převrací smysl požívání. To, že se z jídla ve společnosti nadbytku stal zbytný statek, obrací tvůrce jako "zbraň" proti společnosti: z přejídání učiní podvratné gesto, záměrný akt s extrémními tělesnými důsledky. Důsledky nadměrné konzumace na ducha společnosti převádí tvůrce striktně do řeči těla. Převrací slast v nevolnost, což platí i pro sex, který ve filmu působí úpadkově (promiskuita, perverze, frigidita, impotence). To u Ferreriho není žádná novinka: ženská postava učitelky mu opět poslouží jako prostředek, jehož přítomnost vyvolává projevy krize muži ovládané společnosti. Žena ztělesňuje důvody k nevolnosti, aktéry nepřímo utvrzuje o správnosti jejich rozhodnutí. Ženská postava tvoří konformního konzumenta, nepřijímá ideu mužů; mužům je k dispozici svým tělem i útěchou, ale nesdílí s nimi jejich osud.

Film rozhodně kráčí dále než k pouhé kritice konzumu. Konzumace mnoha chodů jídel zde nemá punc vulgárnosti, čemuž odpovídá i zasazení filmu mezi "vyšší třídu" požitkářů. Tím, že se konzum tváří kulturně a že se potlačuje všední motivace hrdinů (náznaky vyhoření v soukromých životech), cílí Ferreri především na šokující, protispolečenský rozměr gesta, které "nemá logiku"... Jakkoli Ferreriho dílo může filozoficky inspirovat, z přízemnějšího pohledu dramatické výstavby a stylu působí stejně monotónně jako jeho starší filmy. Záměr - namísto myšlenky prožité filmem - se brzy ozřejmí, intence se stupňuje v dalších chodech jídel a pochodech těl. Obdobně jako Pasoliniho SALÒ představuje film poměrně extrémní fyzickou zkušenost. [viděno na kanálech ČT]