ZTRACEN 45 (Josef Císařovský, 2014)

Císařovského imaginativní umění bere dokument, zde deníkové vyprávění vdovy po Josefu Čapkovi, a přetváří jej do fiktivní kompozice, umělecké rekonstrukce příběhu "uvnitř" dokumentu. Tvůrce roli vypravěčky obsazuje dvěma herečkami, kdy mladší z nich osvětluje kontext "manželství s Čapkem", zatímco starší je průvodkyní po Císařovském zrestaurovaném prostoru hledání ztraceného muže. Tento prostor není fiktivní, skládá se ze skutečných zastávek (měst, institucí, domů), ale přitom je imaginární, musel být znovu vytvořen. Císařovský i s pomocí trojrozměrné animace vytváří svět, který už není skutečný: Čapkův koncentrák spálili hned po osvobození, doba po konci války měla v Německu neopakovatelnou, přízračnou atmosféru. Kromě hrdinky není po válce jiných postav; ty epizodní jsou přítomné jen v jejím vyprávění. Hrdinka zůstala ve svém příběhu sama.

Císařovský ctí sílu obrazu i slov. Silný příběh zůstává na papíře (úryvky z deníku), prostor je podaný skrze volnou montáž, která při vší konkrétnosti nepůsobí popisně. Pro evokaci zvěčnělé Prahy užívá tvůrce záběr na Hradčany s hladinou Vltavy zvýšenou povodněmi z nedávné minulosti. Nic víc. Montáže, jež abstrahují od vyprávění, se splétají z několika zdrojů. K nim patří působivý leitmotiv ohně (pálení imaginární Čapkovy ubikace i jeho obrazů vdovou), z hlediska pocitu hrdinky klíčový motiv železnice (věčný pohyb, prázdné vagóny) a místa, která hrdinka navštívila; i ta mají svou zvláštní, zlověstnou atmosféru, tvůrce je zařazuje opakovaně a předčasně (jako flash forwardy). Časoprostor montáže je příběhem hrdinky motivován, iniciován její přítomností - viz subjektivní záběry na její kráčející nohy -, ale jinak má montáž vlastní řád. Císařovského film dějinám nic nedluží, znovu je vytváří. Vzniklý genius loci posvěcuje příběh tragického manželství jako jedinečný. Nevypráví ho, podává jej ve fragmentech imaginární přítomnosti. [viděno na kanálech ČT]