KRÁLOVNA POUŠTĚ (Werner Herzog, 2015)

Herzogův relativně drahý a relativně epický film si zatím obtížně hledá své distributory. Přestože ho umělecky nelze srovnávat s velkými díly tvůrce, zaujme jako důkaz toho, že ve stále více racionalizovaném filmovém průmyslu ještě existuje místo pro komerční dobrodružství. Stále existuje možnost, že umělec dostane velké peníze a hvězdy - a natočí s nimi solitérní film. Film sice nese známky defenzivního přístupu, jenž vede k nevděčným kompromisům (obsazení Pattinsona jako mladého Lawrence z Arábie), přesto je dobře, že vznikl. To nejlepší na KRÁLOVNĚ POUŠTĚ je výsledkem toho, že Herzog v něčem zůstal stejný. Sabotuje kinematografii emoce: film postrádá "silný příběh", jeho struktura je epizodická - výpravy hrdinky mezi různé beduínské kmeny se navzájem podobají - a klišé velké lásky, jež podmiňuje hrdinčin pozdější život, zůstane zastřeno.

Hrdinka i Herzog si udržují odstup k civilizovaným kolonialistům (mladý Churchill) a sdílejí vášeň pro beduíny; vášeň se neprokazuje sentimentem, ale tichou úctou, s níž Herzog vede profesionální arabské herce k velmi charismatickému civilnímu projevu. Oproti západním romantickým schématům působí Východ důstojně a přirozeně; zvláštní místo v srdci tvůrce mají velbloudi, které nenápadně protlačuje z role statistů, a supovi věnuje Herzog samostatný záběr... V takto horizontálním, pluralisticky rozprostřeném přírodním prostoru zaujme přítomnost Kidmanové: Herzog nepřipouští drama, ani psychologii, herečka vystupuje zejména svým vysokým, štíhlým tělem a znehybněnou, "věčně mladou" porcelánovou tváří. Její přítomnost jistě není rovnocenná s Herzogovým uměleckým záměrem, míjení obou přesto nese jistý půvab paradoxu. Hollywoodský lesk představuje lacinou náhražku toho, jak tehdy na beduíny působila oduševnělá žena z Evropy. Přítomnost hvězdy v málo otesané přírodě znamená bezmála naturalistický experiment. [viděno na filmovém trhu v Cannes]