Macbeth sudbu tří čarodějnic vnímá jako
zjevenou pravdu, jako budoucnost, která nastane - ne jako lež, kterou naplňuje svými činy. Lady Macbeth označí přítomnost za (tuším) impotentní; zatímco sudba vysloví možnost, po které ona touží. On, wellesovsky nedůvtipný, se pak stane zajatcem této falešné představy. Stejnou chybu udělá i při druhé sudbě (podmínce jeho
porážky): i ta v důsledku působí jako manipulace, která učiní hrdinu vůči „osudu“
pasivním a usnadní jeho pád… Stejně jako Welles zhušťuje čas, zhustí ve scéně
hrdinovy smrti i prostor: na záběr meče, který se ho chystá setnout, naváže
záběr, v němž je hlava setnuta figurce z hlíny, která ho představuje; patří čarodějnicím, které tvůrce přenese na scénu hrdinova konce. Vykonáno jest... Welles opět ukazuje, že
člověk je tvůrcem svého osudu a obrazu – hrdina i jeho protivník naplňují
představu druhých o „mužnosti“ jako vůli k moci, potažmo k pomstě –, není ale
pánem svého času. Budoucnost se snadno stane přítomností, ale minulost (nevinnost) je nevratná. [viděno v kině Ponrepo]
8. června 2015
MACBETH (Orson Welles, 1948)
Říci, že lacinost Wellesovi sluší, že umocňuje klaustrofobický účinek
jeho vize, by znamenalo označit za ctnost něco, co mu počínaje
MACBETHEM bylo vnuceno nuznými poměry výroby jeho filmů. Film tak vypadá jako
„béčkový“ Shakespeare, přesto mu ale uzavřený horizont studiového ateliéru - abstraktní šedivé nebe v pozadí - a kašírovaný
expresionismus kulis a kostýmů neškodí. V takto zmenšeném
světě není nic náhoda a tragický hrdina po právu připomíná nešťastné šupáky z filmů noir. Macbeth se podobá i hrdinovi DÁMY ZE ŠANGHAJE: jak ten byl „tvrďákem“
jenom navenek, je i Macbeth tyranem pouze zvenčí. Muži jsou slabí, jejich
vůli přes opakované námitky rozumu ochromuje kletba-pokušení v podobě ženy. Wellesova
velikost, umocněná záběry z pohledu, je opět velmi vratká.